Petr Macek
(Historik umění a architektury – Ústav pro dějiny umění FF UK)
Kompletní obnova fasád Clam-Gallasova paláce vzbudila silnou a zejména různorodou reakci.[1] Zaujala nejen odborníky, ale i širokou veřejnost. Bezesporu se zde setkáváme se zásadní proměnou jedné z nejvýraznějších barokních staveb; nepřehlédnutelným dílem předního evropského architekta Johanna Bernarda Fischera von Erlach a sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Objekt je pro své kvality významný nejen pro pražskou památkovou rezervaci, zařazenou do seznamu UNESCO, ale i pro celou Evropu. Bez přílišné nadsázky se jedná o jedno z nekvalitnějších uměleckých děl na území našeho státu vůbec. Proto musí být jakýkoli zásah sledován s nejvyššími nároky a důrazem kladeným na vše, od neustálého vnímání celku až po nejmenší detaily. Zde není rozhodně žádné místo pro jinak vítané pokusy, zkoušky a ověřování nových metod. Úcta a respekt před objektem vpravdě světového významu musí být určující.
Takovýto úkol nemůže zodpovědně zvládnout jediný památkář, ani jediné pracoviště Národního památkového ústavu. Nutná je daleko širší mezioborová spolupráce. Návrh každého zásahu musí být podroben odpovídající oponentuře, které musí být poskytnut náležitý čas k jeho posouzení i dostatečný prostor k následné diskusi. Z toho vyplývá nezbytná spolupráce širšího odborného kolektivu, v případě tak jedinečné památky nejlépe s mezinárodní účastí. Clam-Gallasův palác je naprostý unikát, jehož výjimečnost nepřipouští řešení otázek za chodu, nebo dokonce přizpůsobování se tlaku investora a zhotovitele. Veškeré problémy musí být probrány a ujasněny nejen před zahájením stavby, ale již před začátkem projekčních prací. Diskutovat je třeba v rámci průzkum a následně zejména nad komplexně zpracovaným materiálem týkajícím se všech aspektů obnovy. Zejména u významných památek, jejichž vzhled se po zásahu dramaticky promění, musí být nedílnou součástí přípravného procesu také diskuse s širokou veřejností. Té je potřeba vysvětlit a doložit oprávněnost zvoleného přístupu. Tyto logické a z odborného pohledu neoddiskutovatelné etapy v případě obnovy pražského paláce bohužel neproběhly.
Při obnově Clam-Gallasova paláce bylo jedním ze základních úkolů rozhodnutí o barevném pojednání fasád. Z dosavadních znalostí zejména rakouských kolegů vyplývá, že barevnost, jaká byla při poslední obnově užita, neodpovídá pojetí Fischera z Erlachu. Nátěry architektonických prvků fasád Fischerových paláců i církevních objektů jsou barevně jen velice jemně odlišené, napodobující nejspíše ušlechtilý mramor. Prozatím nikde nebylo doloženo řešení v takové míře sytosti, jako nyní v Praze. Problémem je rovněž vztah nové povrchové úpravy Braunových soch k nátěru fasád paláce. Tvrzení, že v baroku byla sochařská výzdoba barvena shodně s pojednáním architektury je nutno brát jako nemístné zjednodušení, či spíše omyl. Dřívější průzkumy totiž na sochařské výzdobě portálu doložily bělavou vrstvu, které nebyla při obnově věnována dostatečná pozornost. Nemuselo se jednat o podkladovou vrstvu, ale o v baroku převažující řešení. Tehdy byl povrch iluzivně řešen jako mramorový, potom ale zákonitě s malovaným žilkováním. Jak dokazují prameny, bylo „štafírování“ povrchů, zejména soch, někdy stejně drahé, jako jejich pořízení. Pak to rozhodně nemohl být pouhý plošný nátěr, ale jemné rozbarvení, stínování, provedení nápodoby kamene apod. Jakýkoli plošný nátěr, na paláci provedený navíc systémem Keim, působí tupě a výraz díla mimořádné kvality jen deformuje. Navíc byl u Braunových soch aplikován nevhodně a na některých místech musel být následně náročně odstraňován. Je otázkou, jak vážně tím utrpěly zbytky originálního povrchu kamene.
Zvolená barevnost tedy rozhodně neodpovídá době vzniku paláce, což by bylo v případě jejích průkazných dokladů jedním z oprávněných řešení. Protože tato etapa nebyla v dostatečné míře prokázána, muselo se přistoupit k odlišnému řešení. Existující nátěr svým tmavým hnědavým tónem naopak směřuje nejvíce ke sklonku 19. stol. Pokud vím, tak u sond provedených na paláci bylo zdůrazněno, že se jedná o barvu značně proměněnou stářím a vrstvou depozitů. Nutno doplnit, že ani tato doba nebyla zohledněna ve všech aspektech. Při poslední obnově fasád nebylo respektováno originální řešení využívající dle průzkumů dvojici různých omítkových struktur. Nahrazeny byly nátěrem ve dvojici odstínů. Tedy žádná citlivá obnova staršího řešení, ale současnými prostředky navozený dojem. S tím souvisejí další otázky. Budou se shodně barvit i ostatní domy v okolí? Protože prozatím palác z různorodého barevného shluku dosti výrazně vystupuje. Mohl někdo rozhodnout, že Praha bude barvená ve stylu právě této doby? Tím se dostáváme k palčivé otázce módnosti nátěrů historických objektů řešených nejednou jednotlivci na základě osobního pocitu.
Důležitější je ale v rámci této eseje jiná otázka. Proč byla užita právě tato barevnost? Doufejme, že se nejedná o současný převažující přístup k barevnosti, který nelze nazvat jinak než módou. V památkové péči se vždy hovořilo o věrné obnově historické barevnosti. Je ale zajímavé, že již od 19. století lze sledovat, jak barevné řešení pozoruhodně často odpovídá vzhledu a trendům soudobé architektury. Navíc často s dodatkem o „jediné správné původní barevnosti“. Barevnost se musí řešit v souladu se stavbou, přesněji jejím hmotným tělem a vztahem k objektu k okolí. A to vždy jako jedinečný problém. Lze doufat, že jen díky nepochopení a informačnímu šumu bylo na regionálních pracovištích NPÚ probíráno, že barokní barevnost se obnovovat nemá a že dnešním požadavkem je respektování 19. století (?). Názor je to pochybný, odborně nezdůvodnitelný, odporující dosud platné oficiální metodice NPÚ.
Jakákoliv zodpovědná obnova musí dodržovat základní postupy a respektovat základní skutečnosti. Na druhé straně je každá akce vlastně unikátem, protože jedinečný je každý objekt od doby vzniku, se svými proměnami v čase, procesem vlastního stárnutí, degradacemi, zásahy vhodnými i rušivými, celkovými obnovami a podobně. Obecně sdíleným přístupem je „chránit poslední kvalitní etapu“. Na tom se všichni shodneme. Problém začne ale v tom okamžiku, kdy začněme řešit otázku co je „ještě“ kvalitní a co „již ne“. Tím se nám do úvah vkrádá nebezpečný individuální pohled, vlastní vkus, obliba, či neláska k určitému stylu, autorovi, lokalitě. Výchozí tezi lze drobně, ale ve výsledku zásadně upravit. Nechraňme poslední hodnotnou etapu, ale tu podobu, která vtiskla objektu poslední komplexně pojatý vzhled, kdy se jednalo o celostní vědomý zásah. Tady již není prostor pro suverénně prohlašované a objektivní realitou nezasažené osobní stanovisko, které bývá navíc mnohdy formulované jako jediné možné a správné. Nejabsurdnější pak je, když se takový postoj prohlašuje za výsledek exaktní vědecké práce.
V případě diskuse o paláci v tomto kontextu zaznělo opakovaně, že poslední obnova pláště ze 70. let minulého století nenáleží do oblasti ochrany, nemá (památkovou) hodnotu. Velice neférovým argumentem pak bylo sdělení, že obnovu poslední celostní etapy brání její autoři, obecněji starší generace, jejíž čas již vypršel. Vzorový příklad neodborného a nemetodického přístupu. Cokoli se již momentem svého vzniku, případně dokončením určité úpravy stává součástí historie. Plnohodnotnou památkou může být proto i současné dílo. Vzpomeňme na úšklebky nad copovým slohem nebo secesí, vykládanou dříve jako projev zahnívajícího kapitalismu a nevkusu buržoazie. Nemusíme jít ale do přílišných hloubek historie. Kdo sleduje současnou diskusi kolem architektury brutalismu, musí mu znít předchozí řádky až nepříjemně aktuálně. Památkář nechrání v první řadě „hezké věci“, ale věci památkově hodnotné. Připusťme si tedy, že i věci „ošklivé“. I umělecká díla současnou společností nepochopená, či odsuzovaná, se mohou a mají stát předmětem památkové ochrany. Tato základní role památkáře samozřejmě nebrání sledování estetické působivosti, která výslednou kvalitu památky v naprosté většině případů spoluvytváří, ale neurčuje.
Po teoretické odbočce se můžeme vrátit ke Clam-Gallasovu paláci, a to právě k opravě ze 70. let minulého století. Je skutečně existence komplexního řešení, stará cca 50 let něčím naprosto bezcenným, čím není nutno se zabývat? Nepřipomíná to již uvedený apriorní odsudek řady stavebních stylů v předchozích dobách? Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) při poslední obnově dle dobových obecně uznávaných prosazovaných zásad puristicky obnovoval barokní vzhled paláce. Rozhodně se nejedná o vrcholné, ale do značné míry typické dílo tehdejší – jak jinak, než dobově podmíněné – památkové péče. Prvotní vzhled barokního paláce byl zvážen jako nejpodstatnější, a tomu bylo vše další – s větším, či menším úspěchem – podřízeno. Nemělo by se zapomínat zvláště na komplexní výměnu okenních výplní. Ty do obnovy ateliérem SÚRPMO souhlasily s nynějším tmavým nátěrem. Vyměněná okna mají ale barokizující tvar, a zvláště odpovídající osazení do hloubky špalet. Tím stavba získala daleko plastičtější a nesporně „baroknější“ výraz, odpovídající zvolenému principu tehdejší obnovy. Neměla by se tedy okna zároveň s nyní provedenou obnovou nátěru vracet zpět do líce fasády? Pokud ne (což je zřejmé), pak jsme opět uvízli na polovině cesty a obnovu musíme chápat pouze jako doklad současných představ části naší odborné veřejnosti. Vnucuje se nekorektní otázka. Co k tomuto přístupu asi řeknou naši následovníci? Patrně budou se zájmem pozorovat mozaiku vzniklou průnikem baroka, 19. století, 2. poloviny 20. století a naší dobou.
Dále je vhodné uvést bezprostředně navazující soubor otázek a problémů. Obnova poslední jednotné úpravy památkově chráněného objektu je nesporně tím nejobecnějším, a přiznejme si, že nejméně problematickým přístupem. Všichni ale současně víme, že se na památkách mnohdy setkáme se situací, kdy je určitá, často i podstatně starší vrstva nesmírně významná a její hodnota vysoce převyšuje vše ostatní. A tady začínají velké potíže. Je totiž třeba velice zodpovědně zvážit, zda objekt uchovat ve zhruba stávající podobě, či se vrátit k některé z jeho výjimečných, „hodnotnějších“ historických podob. Zde již neexistuje jednoznačné řešení. Zásadním problémem rekonstrukce – tedy při návratu k jedné ze starších podob objektu – je nesporný fakt, že na úkor starší hodnotné podoby nezvratně vymažeme stopy někdy i několik set let dlouhé existence objektu. Máme k tomu vůbec právo? Praxe nám ukazuje, že k těmto návratům proti proudu času přesto dochází. A nemusí to být vždy chyba. Uplatní se zde totiž jedno z oprávněných, odborně zdůvodnitelných řešení. Ano, někdy se nepovede, někdy je příliš ambiciózní. To však naprosto nic nemění na jeho důležitém místě v řadě nabízejících se památkových přístupů. Samozřejmě s ohledem na veškeré souvislosti; spíše ve výjimečných, přesvědčivě doložených a zdůvodněných případech. O to detailnější ale musí být průzkum objektu a naprosto perfektní dokumentace jeho stávajícího stavu. A právě v tomto případě je o to více nutno věc posuzovat ze všech možných úhlů pohledu a zvažovat především veškerá možná negativa, která takový razantní zásah nutně přinese. Předposlední obnova Clam-Gallasova paláce tuto šanci nedostala.
Nebuďme ale tak přísní pouze při tomto přístupu. Je obecně známé, že jakýkoli zásah do historického objektu přináší ztrátu vypovídací hodnoty, nezvratné změny a zánik velkého množství mnohdy unikátních hmotných informací i estetických kvalit. Tady je úloha památkáře nenahraditelná, zodpovědná a zejména nesmírně náročná. Záchrana co největšího počtu hodnot jakéhokoli druhu je jasným, ale v praxi často velice obtížně splnitelným požadavkem. Co je v památkové praxi mnohdy vítězstvím v konkrétní složité situaci, je u nejpřednějších památek nepřípustné.
Na závěr naznačme jednotlivé problematické body:
– Průzkum, jeho dokumentace, analýza a následné vyhodnocení byly podceněny.
– Rozhodování se účastnila příliš malá, personálně nedostatečně vybavená skupina. Podceněna byla diskuse jak s odborníky, tak následně s širší veřejností.
– Zvolené řešení proti sobě anachronicky postavilo několik etap. Barevnost ve hmotě přes řadu zásahů neustále vrcholně barokního objektu se náznakově navrátila do přelomu století, ale některé prvky byly ponechány v puristické barokní formě. Při nedostatku informací o starší podobě paláce mělo být proto zodpovědněji zvažováno zachování vzhledu vzešlého z obnovy 70. let minulého století.
– Profesionalita prací rozhodně nedosáhla kvalit, které objektu náleží. Objekt takovéhoto významu rozhodně neměl sloužit (jak bylo zastánci obnovy uvedeno) k pokusům a zkouškám nových přístupů.
Je třeba dodat, že obnova památky takovýchto kvalit je nesmírně náročná, složitá, plná záludností, nepředvídatelných náhod a protivenství. Dobře známé je i rčení: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Byl bych tedy velice rád, aby toto zamyšlení nebylo bráno jen jako kritika, ale především jako podnět k obecnější diskusi. Každý z nás má řadu cenných zkušeností a znalostí. Každý z nás rovněž něco pokazil, či nezvládl. Je proto třeba si názory a zkušenosti v dostatečném časovém předstihu vyměňovat, o některých patrně i bouřlivě diskutovat. Jsem přesvědčen, že pak by k obdobným přešlapům, jako v případě obnovy pláště Clam-Gallasova paláce, nemuselo docházet.
[1] Tato stať byla vyžádána v době rozbouřené atmosféry, na kterou autor musel reagovat. Nebylo ji proto možné zpracovat se všemi náležitostmi, poznámkovým aparátem apod. Pojednání, reagující na celkovou (a nutno říci, že nikoli neproblematickou) situaci při obnově barevnosti, je připravováno pro časopis Zprávy památkové péče.