Martin Krummholz
(Historik umění – Univerzita Palackého v Olomouci)
Osudům Clam-Gallasova paláce a jeho dávných majitelů se jako historik umění věnuji více než 20 let. K pozdějšímu diplomnímu tématu mě přivedlo mé někdejší pracovní působení v Archivu hlavního města Prahy, který zde do roku 2017 sídlil. Tehdy jsem měl jedinečnou možnost celý palác poznat doslova od sklepů až po půdy.
Když byly před několika lety v palácových stájích i horních obytných místnostech konečně demontovány vestavěné archivní regály a po desetiletích tak vynikly proporce prostor i jejich mimořádné prosvětlení nebývale velkými okny, byl jsem naprosto nadšený. Tento dojem velkoleposti – do té doby jen tušené, nespatřitelné – mě utvrdil v přesvědčení, že v Praze máme nejpozoruhodnější palácovou stavbu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Interiéry všech jeho dalších (vídeňských) paláců totiž zásadní měrou ztratily původní podobu i strukturu v rámci adaptací 18. – 20. století. Pokládám za tragické, že právě ukončená rekonstrukce pražský Clam-Gallasův palác o tento primát připravila. Celoevropsky významná architektonická památka, jež obdivuhodně přestála veškeré turbulence 20. století, v jejím průběhu přišla o svou autentičnost a byla definitivně znehodnocena až nyní, v závěru první čtvrtiny 21. století.
Přestože jsem průběh rekonstrukce zvnějšku příležitostně sledoval, nebyl jsem přímým účastníkem procesu obnovy, ani jsem neměl možnost cokoliv ovlivnit. Úmorně jsem se nicméně snažil příslušné magistrátní orgány opakovaně upozorňovat na zcela jedinečné hodnoty stavby, související jak se slavným architektem, tak především s výše uvedenou skutečností, že se Clam-Gallasův palác počátku třetího tisíciletí dočkal s minimem sekundárních zásahů. Zadavatel (město) si ode mě před zahájením rekonstrukce vyžádalo doplnění staršího stavebně-historického průzkumu a rešerši relevantní historické plánové dokumentace. V průběhu prací mě pak zástupci města, prováděcí firmy i památkového ústavu nárazově kontaktovali s dílčími dotazy, přičemž jsem se zpravidla nedozvídal, jaký tato má expertní sdělení měla či neměla dopad. Míra plánovaných a realizovaných zásahů mi nebyla v žádné etapě rekonstrukčních prací známa.
Domnívám se nicméně, že mě dobrá znalost původního stavu paláce, dlouhodobý zájem i epizodický vhled do průběhu celé „rekonstrukce“ opravňují ke shrnutí těch nejzásadnějších prohřešků. Vědomě přitom opomíjím otázky restaurování sochařské výzdoby průčelí i výmalby hlavního schodiště, kterému se zde věnují ostatní kolegyně a kolegové. Zkraje se ale musím osobně vymezit vůči paušální kritice aktuální monochromní barevnosti fasád, neboť je nezpochybnitelné, že Clam-Gallasův palác měl – minimálně po větší část 19. století – podobně tmavé (sytě šedé až zčernalé) omítky. Jednoznačně to prokazují kromě několika vrstev provedených sond též archivní prameny. Teprve zhruba před sto lety se rozhodl František Clam-Gallas pro světlé omítky, čímž si proti sobě silně popudil odbornou veřejnost v čele s Klubem Za starou Prahu. Z někdejších konzultací mé diplomní práce ostatně vím, že předchozí barevné řešení fasád v pastelových tónech vycházelo z ryze estetických soudů Emanuela Pocheho a dalších expertů; s historickou barevností nemělo nic společného.
Výbava interiérů probíhá dodnes, proto bych rád primárně shrnul již ukončené stavební zásahy, jejichž skutečný rozsah mi až do března 2023 nebyl znám, takže mi nyní doslova vyrazil dech. Necitlivými a z hlediska vkusu nanejvýš problematickými jsou úpravy vedlejších nádvoří, která byla mimo jiné „zkrášlena“ novodobými fontánkami identického vzhledu. Zejména někdejší nárožní „zahrádka“ za Prachnerovou kašnou – nově vydlážděná pro posezení kavárny „Café Clam-Gallas“ – evokuje 90. léta 20. století. Neuvěřitelně bezohledným počinem je probourání nových vstupních otvorů do vnější klasicistní zdi i samotné barokní substrukce této části západního (uličního) palácového křídla. Právě zde došlo k asi nejbrutálnějším stavebním zásahům. Kromě vybourání nových dveří byly vestavbou nových toalet, zázemí předpokládané kavárny a vzduchotechniky fakticky zničeny původní prostory palácové kuchyně a pekárny včetně některých historických technických detailů. Obdobně bylo ostatně naloženo se všemi přízemními prostorami někdejších kočároven a stájí. Hrubě necitlivým je též novodobé zmenšení zadní stáje přepažením a vestavbou dalších toalet – v tomto případě pro zamýšlenou restauraci. Do tohoto zadního traktu byla dále umístěna vertikální šachta vzduchotechniky, která prochází celou výškou paláce; znehodnotila tak několik původních místností horních podlaží. Rovněž na dvou dalších místech (v sousedství druhého velkého schodiště a vedle točitého schodiště západního křídla) jsou vertikálně vedeny sítě a kabely. Nově vytvořené prosklené vstupy by snad bylo možné tolerovat.
Co se týče interiérů, lze ocenit pečlivé repasování i doplňování zejména dřevěných interiérových prvků (tj. podlahy, táflování, dveře, okna, okenice ad.). Vložení síťových kabelů do podlah umožnilo odstranění nevhodných přímotopů, instalovaných v rámci rekonstrukce na přelomu 80. a 90. let 20. století. Oproti tomu silně necitlivým – a zcela nadbytečným – je volba, počet i rozmístění nových osvětlovacích těles v nereprezentativních prostorách paláce. Největším prohřeškem však je v řadě případů zcela svévolné přemalovávání či domalovávání stropů a stěn, jež údajně vychází z kreativního záměru architekta rekonstrukce. Podle stejného principu byly též vybírány textilní tapety značného počtu místností druhého patra, které navíc komplikují případné využití těchto prostor pro předpokládané výstavní účely.
V současné době jsou palácové místnosti dovybavovány okenními závěsy a dalšími interiérovými detaily budícími mimořádné rozpaky. Lze se pozastavit nad principy, vkusností i nákladností těchto pokračujících aktivit. Pakliže se kdosi dožadoval dotvoření „zámeckých komnat“, měly být tyto laické představy korigovány odborníky. To se v daném případě bohužel nestalo a Clam-Gallasův palác tak je dnes – namísto unikátně autentického barokního sídla – šokujícím příkladem fatálního selhání tuzemské památkové péče.