I.

Jméno Hana Hlaváčková jsem poprvé zaznamenal v knize Viktora Lazareva Andrej Rublev a jeho škola vydané pod poněkud krycím názvem Svět Andreje Rubleva v r. 1981 Vyšehradem v překladu Václava Konzala. Jednalo se o monografii ruského ikonopisce z přelomu 14. a 15. století, ve východní církvi uctívaného jako svatého, a historické a umělecké souvislosti jeho díla. V tehdejší knižní nabídce byla tato publikace něčím krajně neobvyklým. Do českého vydání byl navíc zařazen obsáhlý Slovník pojmů a jmen pokrývající biblickou, ikonografickou, ikonopisnou a byzantologickou problematiku, který vypracovali překladatel knihy právě s Hanou Hlaváčkovou. Bylo to mé první zasvěcení do světa sakrálního umění a jeho kulturní problematiky – zasvěcení pro mne tehdy tím tajemnější a hlubší, že se týkalo antických a východních kořenů západní křesťanské kultury. V dílenském prostředí ponků, svěráků, vrtaček, šroubů, matic a umaštěných montérek, které tehdy bylo mým učňovským pracovištěm, a v otupělém mentálním světě stále tuhé normalizace, který historické duchovní a kulturní vrstvy naší civilizace takřka anuloval, to byla čistá revelace, která v mém životě zanechala trvalé stopy, čehož je výmluvným dokladem, že nestojím v tento pracovní den u ponku, nýbrž zde. Drobně vysázený čtyřicetistránkový erudovaný Slovník je dodnes čas od času vítanou příručkou pro moji práci.