Viktor Kovařík
(Historik umění a památkář)

Restaurátorská obnova sochařské výzdoby obou portálů Clam-Gallasova paláce byla dokončena v roce 2022 restaurátorem René Tikalem. Památkový dohled prováděli za NPÚ ÚOP v Praze Jan Maloušek a Petra Hoftichová, za Odbor památkové péče Magistrátu hl. města Prahy Vladislava Pošvová. Restaurování bylo součástí celkové rekonstrukce paláce prováděné podle projektu firmy Arpema Petra Malínského. Restaurátorské práce na portálech probíhaly dle schválených podkladů – nejprve podle restaurátorského průzkumu a záměru René Tikala z roku 2019 a posléze podle až v průběhu obnovy vznikajících doplňujících materiálů. Co se vlastně se sochařskou výzdobou M. B. Brauna u dvojice portálů při této obnově stalo a v čem jsou poslední restaurování a jeho výsledek odlišné než všechna předchozí, se pokusíme nastínit v následujícím textu.

Uměleckohistorický význam Braunovy sochařské výzdoby palácových portálů

Sochařská výzdoba dvojice portálů Clam-Gallasova paláce v Praze nepochybně patří mezi nejvýznamnější vrcholně barokní sochařská díla Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738), která dosud zůstala dochovaná v exteriéru: na svém původním místě přetrvává od doby svého vzniku, tedy po více než tři sta let. Její kvalita je výjimečná i v širším středoevropském kontextu. Je zajímavé, že přestože se v dobových pramenech ke stavbě paláce jméno M. B. Brauna výslovně neobjevuje, jeho autorství nebylo nikdy zpochybněno. Palác byl vystavěn pro hraběte Jana Václava Gallase na nepravidelné parcele uprostřed husté zástavby Starého Města v letech 1713-1719.

Dle nejnovějšího kompendia věnovaného baroknímu sochařství v Čechách je „ostění dvojice monumentálních portálů obydleno sochami a reliéfy v množství a způsobu v té době v Praze nevídanými a již nikdy nezopakovanými. … Podíl i charakter sochařské výzdoby jsou na této části průčelí vskutku mimořádné. … Portály samotné díky Fischerem zvolené koncepci razantním způsobem vstupují do uličního prostoru a nenechávají nikoho, kdo jde kolem, na pochybách, že prochází okolo mimořádné stavby, jež je dokonalým obrazem společenského postavení, schopností i ambicí svého stavebníka.“[1]Starší braunovská literatura u předmětné sochařské výzdoby vysoce oceňuje především reliéfní výplně hranolových podstavců pod těly mohutných atlantů, resp. Herkulů obou portálů s tématikou slavných Herkulových činů. Tyto reliéfy „…znamenají nový vynikající přínos v obsahu české barokní plastiky. … Světla a stíny zasahují do sebe v celých plochách, a tím proměňují reliéf v iluzivní hru bohatých světelných vjemů, v kontrastní světelné chvění plochy, jež stupňuje zdání skutečnosti a životnosti.“[2]

Starší restaurátorské zásahy a polemika v 90. letech 20. století

Během své dlouhé existence prošla předmětná sochařská díla na průčelí paláce z Braunovy dílny celou řadou různých zásahů. Pomiňme nyní složitější vývoj ostatních sochařských děl a soustřeďme se jen na dvojici portálů. Dle dochovaných pramenů byly sochařské části portálů opravovány např. v roce 1941,[3] vzhledem ke svému špatnému stavu byly portály cílem restaurátorských zásahů i ve druhé polovině 20. století, např. v letech 1988 a 1990.[4] Předposledními rozsáhlými restaurátorskými zásahy bylo restaurování obou portálů, ke kterému došlo v roce 1997 (jižní portál) a 1998 (severní portál) a které provedli restaurátoři Arnold Bartůněk, Petr Justa a Jiří Středa. S poměrně přehledným shrnutím stavu a různých druhů i míst poškození sochařské výzdoby i architektury portálů včetně charakteristiky materiálové složky kamene se lze dobře seznámit v textu restaurátorské zprávy posledně zmiňovaného zásahu.[5]

Již restaurování prvního z portálů vyvolalo svým poněkud rozporuplným pojetím v dobovém památkovém prostředí kontroverzi a především na stránkách časopisu Zprávy památkové péče rozpoutala polemiku, která v památkářské obci rezonovala v osobních rovinách a různých diskusích i v dalších letech.[6] Diskutována byla míra a způsob čištění povrchu kamene sochařských děl i architektury portálu, ale především problematická metodická koncepce, v rámci které došlo k částečnému ponechání postav atlantů ve fragmentárním stavu, odpovídajícím míře jejich dochování. Při restaurování tedy nebyly doplněny chybějící části končetin či prstů a ve fragmentární podobě bylo ponecháno i nároží podstavců apod. Zvolený přístup však nebyl sledován důsledně a neodpovídal ani koncepci zvolené pro restaurování celé stavby včetně zbývajících sochařských děl, takže na jednom uměleckém díle došlo při zásahu ke sváru dvou odlišných koncepcí. Autoři koncepce totiž zjistili, že originály nelze zbavit naprosto všech nepůvodních doplňků a ponechat je jen ve fragmentární podobě, neboť např. bez rukou by postavy atlantů posléze ztratily svůj funkční význam.

Při tomto restaurování byl proveden jediný dosud existující průzkum stratigrafie v podobě mikroskopické a spektrální analýzy zbytků povrchových úprav kamene, a to na základě pěti vzorků, odebraných z různých míst portálu.[7] Z jediného relevantního vzorku povrchové úpravy jednoho z atlantů, vyplývá, že kámen byl nejprve opatřen podkladovou vrstvou žlutohnědé barvy s kysličníky železa se stopami okrů, olovnaté běloby a dřevěných pilin, posléze bílou vrstvou z olovnaté běloby, která měla zřejmě imitovat ušlechtilejší povrch mramoru. „Vzhledem k hloubce průniku této olejové vrstvy lze usuzovat na opakované napouštění kamene za horka před aplikací polychromie. Intenzivně tmavě okrová až hnědá barva podkladu měla zřejmě i srazit bělost povrchu.“[8] Následná údržba a restaurování portálů proběhly v roce 2001, 2003, též v roce 2008.[9]

Exkurz I. – povrchové úpravy historických kamenosochařských děl v exteriéru

Na základech současného vědeckého poznání je zřejmé, že kamenosochařská díla určená do exteriéru – bez ohledu na to, fungovala-li jako solitéry, či jako součást širších architektonických celků – byla po dobu své existence pojednávána dobově aktuálními povrchovými úpravami – ať již monochromními nebo polychromními – odpovídajícími estetickému cítění té které epochy. Svědčí o tom jak řada dosud známých archivních pramenů či přímo množství zbytků povrchových úprav na dílech samých, podrobovaných v novější době s větší či menší mírou úspěchu laboratorně podchyceným průzkumům.[10]

V době blízké vzniku sochařských děl Clam-Gallasova paláce býval povrch kamenného materiálu soch napouštěn horkou fermeží, resp. lněným olejem, a následně násobně opatřován olejovým nátěrem. Takto pojednaný povrch působil oproti do současnosti většinou dochovanému stavu, nesoucímu stopy předchozích razantních čištění a dalších zásahů z minulosti, samozřejmě zcela odlišně: „Zpravidla homogenní, slinutý povrch vykazoval ve vztahu k dopadajícímu světlu zcela jinou charakteristiku, než je tomu dnes.“[11] Tyto téměř výhradně olejové nátěry (resp. nátěry na olejové bázi) měly funkci jak estetickou, tak ochrannou. Provádění těchto specializovaných povrchových úprav měli ve své době na starosti odborně zdatní příslušní řemeslníci – štafíři. Jejich jména a honoráře za provedenou práci bývají v pramenech zmiňována, častěji však v oboru štafírování interiérové plastiky, jehož technologie i možnosti se od exteriérových realizací lišily, neboť byly ještě sofistikovanější.[12] Je třeba zdůraznit, že zprávy či doklady o dobových povrchových úpravách exteriérových sochařských děl formou vápenných nátěrů v českém prostředí nejsou známy. Dobová barokní praxe opatřování povrchu sochařských děl svědčí výhradně pro materiály na bázi olejů.

Povrchovými úpravami kamenosochařských děl se poměrně dlouhou dobu zabýval též interdisciplinární projekt, věnovaný soupisu, souvisejícím odborným záležitostem a směřující k hlubšímu poznání specifické skupiny exteriérových sochařských děl na území Čech – mariánským, trojičním a dalším světeckým sloupům a pilířům.[13] V jednom z posledních výstupů tohoto projektu byla Petrem Kunešem poměrně jasně definována problematičnost provedení závěrečné úpravy povrchu historických kamenosochařských děl provedením jakéhokoliv nového nátěru, a to za současného poukázání na značné riziko takového kroku. Podle Petra Kuneše je provedení takového nového nátěru „myslitelné snad jen v případech, kdy je sochařské dílo součástí architektury, a i v těchto případech takové rozhodnutí vzbuzuje řadu kontroverzních otázek. Pro aplikaci monochromních vápenných nátěrů, které v některých zahraničních oblastech představují tradiční postup ochrany povrchu kamenosochařských děl, není v našich podmínkách dostatek argumentů. Převážná většina nálezů pozůstatků historických úprav volně stojících kamenosochařských děl je prokazatelně olejových, většina sochařského fondu byla navíc vytvořena z neuhličitanových hornin s omezenou kompatibilitou s vápnem …“ „[P]ro aplikaci novodobých nátěrových hmot (např. silikátových), nalézáme argumentů ještě méně. Pokusům, byť ojedinělým, o kvalifikovanou rekonstrukci historické polychromie, ať už by se jednalo o rekonstrukci výrazovou, či přímo materiálově-technologickou, dosud fakticky brání nedostatek znalostí a praktických zkušeností s historickými úpravami kamene na bázi lněného oleje.“[14]

Exkurz II. – některé současné tendence památkové péče týkající se novodobých nátěrů kamenosochařských děl v rámci fasád

V poslední době se zdá být patrná určitá tendence některých složek, resp. části zástupců památkové péče zjednodušeným výkladem výše řečeného reflektovat takto složité koncepční otázky týkající se barevnosti barokních fasád a souvisejících kamenosochařských prvků. Je to částečně přirozený vývoj a odklon od předchozích pojetí, kdy byly sochařské či kamenické prvky často nesmyslně vytrhávány z jejich kontextu, totiž odhalovány, čištěny a prezentovány mimo celek. V současné době se však v některých případech stáváme svědky jakéhosi protipólu, a to za premisy, že veškeré sochařské či kamenné prvky fasád „musí“ být řešeny shodně s barevností a pojetím fasád bez ohledu na souvislosti, dobu vzniku, stav dochování jednotlivých prvků, jejich historii, a především bez ohledu na jejich uměleckohistorickou i památkovou hodnotu. Shodně se tak přistupuje k jednoduše profilovaným kamenickým prvkům jako k vrcholně barokním sochařským dílům významných autorů. Zapomíná se přitom na hierarchii památkových hodnot a cit k materiálům.

Pomiňme nyní fakt, že se mnohdy bohužel vůbec nerozlišuje anemyslí ani na to, že se současné nátěrové fasádní systémy aplikují již na zcela jiný povrch, než byl povrch uvedených prvků v době jejich vzniku, totiž bez abraze a různých poškození. Zásadní je, že se zcela novodobé, nehistorické nátěry bezprecedentně používají na autentické povrchy barokních uměleckých děl, které byly nejen v době svého vzniku, ale ještě dlouho poté pojednávány zcela odlišnými způsoby, nejen materiálově a technologicky, ale i jejich estetickým působením. Dochází tak někdy bohužel k těžko pochopitelným zjednodušením ústícím do aplikace nevhodných novodobých nátěrů na díla s obrovskou vypovídající uměleckohistorickou i památkovou hodnotou. To vše v domnění, že činíme správně jen proto, že na povrchy aplikujeme nátěr/barvu, který/kterou měla fasáda a její prvky v minulosti. Tento apriorní předpoklad je někdy o to bizarnější v tom, že aplikace konkrétního povrchového pojednání na kamenných a sochařských dílech nemá žádnou oporu ani v konkrétních archivních pramenech, ani v relevantních zbytcích starších povrchových úprav, pro tento účel často vůbec nepodrobených laboratornímu zkoumání. Paradoxně tak někdy dokonce dochází k tomu, že na místě stále dochované zbytky starších povrchových úprav jsou v přímém rozporu se zvolenou koncepcí, která je nerespektuje nebo o nich v horším případě ani netuší.

Značná původní rozmanitost a bohatost povrchových úprav předmětných kamenosochařských prvků tak bývá zjednodušena na novodobý celoplošný nátěr, neodpovídající historické situaci ani po estetické stránce, ani materiálově. Míníme tím to, že ve výsledku prostě a jednoduše nelze mluvit o revokaci původní či starší vizuální podoby kamenosochařských děl (např. v rámci fasád), která by měla být, pokud k ní vůbec lze přistoupit, řešena v podobě řádně připravených podkladních vrstev a ušlechtilé závěrečné povrchové úpravy se světelnými kvalitami, za použití kvalitních dobově odpovídajících pigmentů. Výsledkem ale bývá paradoxně fakt, že „obnovený“ povrch předmětných děl odpovídá pouze aplikaci běžného současného komerčního fasádního nátěru na vápenné bázi s příměsí akrylátové disperze, zcela jiného optického i barevného charakteru. Na takto upraveném povrchu navíc někdy bývají patrny stopy štětce, resp. štětky, stékance a nerozetřená místa často řádně nepromíchaného nátěru, k tomu ještě nezřídka aplikovaného v nevhodnou klimatickou dobu. Současný vápenný fasádní nátěr s disperzí aplikovaný běžnými natěračskými metodami jednoduše nemůže konkurovat a už vůbec být kladen na roveň historickému, dobově obvyklému povrchovému pojednání za použití podkladních vrstev s olejovým systémem aplikovaným zkušeným a ve svém oboru specializovaným odborníkem.

Poslední restaurátorský zásah na dvojici portálů Clam-Gallasova paláce z roku 2022

Poslední restaurování portálů Clam-Gallasova paláce bylo dokončeno v roce 2022. Před zahájením restaurování nejprve vznikl restaurátorský průzkum a záměr na obnovu předmětných prvků včetně obou portálů.[15] V restaurátorském záměru byl navrhován standardní konzervační přístup k portálům se skulpturami, bez zmínek o plánovaných případných povrchových úpravách, resp. nátěrech. V textu záměru se mj. uvádí následující: „Chybějící místa (krom drobných oděrků) se doplní umělým kamenem (na minerální bázi s odpovídající frakcí písku) se zachováním barevnosti s probarvením ve hmotě původnímu materiálu. Mělké nerovnosti či drobná mechanická poškození se ponechají jako doklad přirozené patiny stáří. Chybějící a/nebo nahrazované kamenické prvky velkého rozsahu se vyhotoví z přírodního pískovce (obdobná barevnost a struktura jako originální pískovec).“  Důležitá je i další část textu: „Předpokládaný výsledek zásahu a požadavky na prezentaci: Restaurování bude provedeno tak, aby po realizaci prací působil povrch uceleně s přiznáním stop stáří a zlepšení stavu kamene a odstranění příčin poškození (zejm. zavlhání soklu, zatékání, koroze kamene, zajištění trhlin).“[16]

Restaurátorský záměr byl ze strany NPÚ ÚOP v Praze akceptován v písemném vyjádření za podmínky: „1. Budou připraveny na místě vzorky především tmelů a finálních úprav včetně retuší a popř. i hydrofobizace k odsouhlasení – práce na plastické výzdobě musí probíhat v souladu s řešením minimálně navazujících partií fasád a ostatní výzdoby.“[17] V dalších souvisejících písemných vyjádřeních týkajících se obnovy paláce se ovšem dříve objevují i jiné podmínky: „2. Pro zachování celistvého vzhledu fasád budou vzorky barevnosti a povrchových úprav korigovány se stavební firmou i restaurátorem skulptur a dalších sochařských prvků na fasádách.“[18]„7. Barevná úprava prvků ve fasádě musí vycházet z jednotné úpravy fasády, tj. bude řešena jednotně i pro sochařské prvky ve fasádě včetně štuku“.[19] Výslovně se však v písemných vyjádřeních o aplikaci jakýchkoliv nátěrů kamenosochařských částí nikde nehovoří. Náznaky změny v uvažování ve věci nakonec uskutečněné povrchové úpravy portálů se prvně objevují v dalším, časově mladším písemném vyjádření v podmínkách č. 2 a 4: „2. Bude zpracován návrh doplnění fasád na základě výsledků průzkumu (podmínka čís. 1 a projektantem navržený průzkum po postavení lešení) s předběžným důrazem na rehabilitaci původního autorského (Jana Fischera z Erlachu) vzhledu fasád. Na základě provedených průzkumů budou rovněž podle potřeby doplněny, případně upraveny, restaurátorské průzkumy. Návrh a doplněné průzkumy budou předloženy k posouzení. … 4. Kamenické a sochařské prvky (pokud restaurátorské průzkumy povrchů neukážou opak) [sic!] budou opětovně nalíčeny vápenným líčkem [sic!] v barevnosti fasád či v barevnosti prokázané průzkumem.“[20]

Text podmínky č. 4, prozrazující již jednoznačný cíl realizovat fasádní nátěr i na sochařských prvcích, je silně zavádějící a bohužel nelogický. Žádné další restaurátorské průzkumy u sochařských prvků nebyly provedeny (jediný průzkum byl proveden v roce 1997, viz výše v textu) a nemohly tudíž prokázat „opak“ (sic!). Dále se zde hovoří o „opětovném nalíčení vápenným líčkem“, které ale nebylo u sochařských prvků nikde prokázáno (sic!). Tyto podmínky NPÚ ÚOP v Praze byly přijaty i výkonným orgánem státní památkové péče a inkorporovány do příslušných závazných stanovisek.[21]

Vybraný fasádní nátěr[22] byl u předmětných prvků portálů včetně sochařské výzdoby aplikovaný nejprve na sklonku stavební sezóny roku 2021, a to za již ne zcela vhodných klimatických podmínek. Zdá se tedy, že ačkoliv se v průběhu realizace prací neobjevily žádné nové skutečnosti, které by nebyly známé po průzkumech realizovaných již v roce 1997, došlo na základě druhotných sondážních průzkumů barevnosti fasády (nikoliv předmětných sochařských děl portálů) a jejich interpretace ze strany památkového dohledu k doporučení a rozhodnutí, že identicky budou pojednány i portály s kamenosochařskou výzdobou z dílny M. B. Brauna. Aplikace nátěru v dané barevnosti nebyla podmíněna restaurátorskými průzkumy, ani uměleckohistorickými analýzami.[23]

V této fázi se do dění zapojilo i Oddělení restaurování a Odbor Technologické laboratoře NPÚ GnŘ v Praze, které se na základě jednání a konzultací se zástupci NPÚ ÚOP v Praze i s restaurátory pokusilo doporučit odlišný postup prací a klasifikovat použitý nátěr z hlediska vhodnosti jeho aplikace na kamenosochařskou výzdobu. Postup práce následně spočíval v pokusu o ztenčení a částečné sejmutí provedených nátěrů z vybraných míst, především reliéfní výzdoby v podobě Herkulových činů z podstavců obou portálů. Odsouhlaseny byly následně i vzorky povrchové úpravy, které měly za cíl zachovat vjem struktury kamene, nezalévat hloubky a jemné detaily a přitom reliéfy vizuálně sjednotit se zbytky sousoší, kde byl aplikován hustý nátěr.

Zhodnocení výsledku provedeného restaurátorského zásahu

Při aktuálním pohledu na restaurované portály paláce se zdá být zřejmé, že se z výše uvedených pokusů o kultivaci řešení nepodařilo příliš uskutečnit. Vnímavému pozorovateli neujde kromě celkového značně rozpačitého dojmu z nátěrem opatřených kamenosochařských prvků portálů též mnoho detailů, nesvědčících o vhodnosti použitého řešení. Při pokusu o shrnutí opatření kamenosochařských prvků portálů konkrétním použitým nátěrem lze konstatovat následující. Technologie fasádního nátěru ani jeho barevnost neodpovídá dostupným informacím podpořeným výsledky jediného laboratorního průzkumu provedeného v roce 1997, ba dokonce lze říci, že je s ním v rozporu. Problémem je mj. též v nátěru obsažená titanová běloba, která se kromě toho, že jde o ahistorický prvek, na vápenné úpravě povrchu výrazně barevně uplatňuje.

Dalším problémem je samotné provedení fasádního nátěru na předmětných prvcích. Nátěr byl nanesen v poměrně silné vrstvě a aplikován v lepším případě štětci, po kterých jsou na povrchu dochovány stopy a místy i jednotlivé štětiny. Neobvyklé nejsou ani stékance nátěru, [obr. 1] povrch pod nátěrem někde zase naopak prosvítá.

Nátěr vzhledem k poměrně složitému tvarosloví a modelaci soch i podstavců není rozetřen všude stejnoměrně, na některých obtížně dostupných místech, např. mezi prsty nohou atlantů, zcela chybí. [obr. 2]

Nátěr překrývá na mnoha místech zcela odlišnou strukturu dochovaného povrchu originálního kamene, současně ale i doplněných míst případně nedoplněných a fragmentárně dochovaných partií modelace i architektonického tvarosloví. [obr. 3 a 4]

Z toho vzniká značně roztříštěný dojem, který na sebe nechtěně upoutává pozornost, protože povrch pod nátěrem není a nemůže ani být z mnoha důvodů jednolitý. Bizarní střety rovných a nedoplněných ploch vyvstávají např. na plintech sousoší. [obr. 5 a 6] Zpod nátěrů jsou na řadě míst patrná tmavší místa, která pravděpodobně souvisí s existencí barvou hnědých nečistot, tedy zbytků látek po v minulosti prováděných čištěních povrchu louhem.

Zcela specifickou kategorií je pak výsledná aplikace fasádního nátěru na abradovaných površích braunovských reliéfů představujících Herkulovy hrdinské činy. U některých z nich došlo pravděpodobně ještě ex post k pokusu o ztenčení vrstvy fasádního nátěru, takže z částí jejich ploch prosvítají zbytky dochovaného povrchu kamene, u jiných, bezprostředně s nimi sousedících, k tomu ale nedošlo nebo se pokus nezdařil. Výsledek je v celku proto opět zvláštně roztříštěný a rozhodně nebudí dojem nějaké celistvé koncepce či chtěného úmyslu. [obr. 7] Pokud je toto vše výsledkem současného restaurátorského zásahu, lze se domnívat, že se výsledný dojem ani zdaleka neblíží jakékoliv evokaci starších, kvalitativně exkluzivních povrchových vrstev, prováděných v době baroka s cílem dokonalé výtvarné iluze, evokující např. leštěný mramorový povrch, a současně s vůlí ochránit materiál proti povětrnosti a poškození.

Ve zvláštní konotaci i konfrontaci se pak snaha za každou cenu opatřit vysoce hodnotná umělecká sochařská díla obou portálů současným komerčním fasádním nátěrovým systémem vyjeví mj. i ve srovnání s naprosto odlišným konceptem ponechání kamenických prvků jižního průjezdu paláce v dochovaném stavu povrchu odhaleného materiálu kamene.[24] [obr. 8]

Kromě toho, že tento krok prozrazuje pravděpodobnou existenci dvou protichůdných koncepcí obnovy v rámci jedné stavby, lišící se jen položením prvků v exteriéru (fasáda) a „interiéru“ (průjezd), postrádá též logiku, neboť hned další průjezd paláce, se shodnými architektonickými prvky i materiály, je naopak fasádním nátěrem důsledně opatřen. [obr. 9]

V závěru připomeňme, že velkou neznámou je vzhledem k použitému nátěru též otázka dalších předpokládaných periodických restaurátorských zásahů u obou portálů v budoucnu. Pokud za „restaurování“ nebudeme považovat pouze aplikaci další vrstvy shodného nátěru, může být provedení každého dalšího restaurátorského zásahu poměrně značným problémem. Pro umožnění obvyklých postupů prací nutných na takových dílech by při každém následném restaurování bylo nutné nátěr vždy nejprve sejmout a posléze na závěr restaurátorských prací opět aplikovat, což samo o sobě nedává příliš smysl. Zajímavé by proto v tomto ohledu bylo nějaké doporučení obsažené v závěrečné restaurátorské zprávě, které by mělo být její povinnou součástí.

„Exempla trahunt“ a odborná reflexe restaurátorského zásahu po jeho dokončení

Po přečtení výše uvedeného není s podivem, že ještě v průběhu prací a bezprostředně po jejich dokončení se ozvala část odborné obce mimo okruh NPÚ, především z Klubu Za starou Prahu a následně též z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.[25] Na tyto kritické reakce, především pak na článek Kateřiny Adamcové v revui Dějiny a současnost, bezprostředně reagovali zástupci památkového dohledu z NPÚ ÚOP v Praze[26] a na jejich text znovu reagovala K. Adamcová.[27] Jelikož platí, že v dobrém i špatném smyslu „exempla trahunt“[28], autor tohoto příspěvku se domnívá, že by v brzké budoucnosti mělo dojít, ostatně tak, jak naznačují závěry textů výše zmíněných kritických ohlasů, k nějaké formě důkladnější odborné reflexe v širším expertním kruhu, a to nejen památkářů z NPÚ, ale i historiků umění z různých institucí orientujících se dobře v problematice památkové péče. Cílem by mělo být skutečně vhodně a prakticky nastavené metodické východisko, které by mělo pomáhat řešit řadu dalších budoucích situací podobného typu, které zákonitě v praxi obnov a restaurování obdobných děl nastanou. Výsledek „obnovy“ dvojice portálů Clam-Gallasova paláce totiž bohužel vzhledem k výše uvedeným okolnostem a vzhledem k neujasněné, resp. vlastně spíše neexistující koncepci, která se nemohla opřít ani o žádné konkrétní ověřitelné výsledky ve formě odborných podkladů a průzkumů, nebude v budoucnu patřit mezi pozitivně hodnocené akce. Může však v dobrém slova smyslu sloužit jako určitý katalyzátor změny úhlu pohledu a směřování následné praxe, která by měla skutečně vzít v potaz historickou i uměleckou hodnotu předmětných uměleckých děl, jejichž řádná ochrana a zachování do budoucna by měla být jasnou premisou všech budoucích restaurátorských zásahů.[29]

---

[1] Kateřina Adamcová, Barokní architektura a sochařství, in: Petr Macek – Richard Biegel – Jakub Bachtík (eds.), Barokní architektura v Čechách, Praha 2015, s. 622–623.

[2] Emanuel Poche, Matyáš Bernard Braun. Sochař českého baroka a jeho dílna, Praha 1986, s. 59–66, cit. s. 64–65. Tato výše citovaná slova uvádíme i kvůli tomu, že do jisté míry již bohužel v současné době po posledním restaurátorském zásahu neplatí.

[3] V roce 1941 šlo o: „‚umělecké vylepšení‘ Braunových figur portálů berlínskou štukatérskou firmou Köstner“. K tomu Martin Krummholz, Sochařská výzdoba a původní podoba Clam-Gallasova paláce, vypracováno dne 5. 7. 2021, s. 21.

[4] Miloš Suchomel, Problematika obnovy sochařské výzdoby Clam-Gallasova paláce, Památky a příroda V, 1980, s. 462–463; Václav Hlavatý – Josef Vitvar – Petr Vitvar – Aloisie Viškovská Altmannová, Restaurátorská zpráva celková. Restaurování dvou figurálních portálů s vázami a kartušemi na Clam-Gallasově paláci, 1988 (NPÚ ÚOP v Praze, sign.RZ 25 D). ­– Václav Hlavatý – Josef Vitvar – Aloisie Viškovská Altmannová, Restaurátorská zpráva. Oprava poškozených portálů. Clam-Gallasův palác, 1990 (NPÚ ÚOP v Praze, sign.RZ 25 D).

[5] Arnold Bartůněk – Petr Justa – Jiří Středa, Vstupní portál Clam-Gallasova paláce – restaurátorská zpráva, 1997 (NPÚ ÚOP v Praze, sign. RZ 24 D).

[6] K tomu Arnold Bartůněk – Petr Justa – Jiří Středa, Restaurování hlavního portálu Clam-Gallasova paláce v Praze, Zprávy památkové péče LVIII, 1998, s. 212–218. Následně pak Miloš Suchomel, Několik poznámek k restaurování vstupního portálu Clam-Gallasova paláce v Praze, Zprávy památkové péče LVIII, 1998, s. 257–260. Dále Martin Janiš, Osvobozená torza. Restaurování kamenosochařského portálu Clam-Gallasova paláce v Praze, Zprávy památkové péče LIX, 1999, s. 101–102.

[7] Laboratorní průzkum provedla a vyhodnotila Dorothea Pechová.

[8] Arnold Bartůněk – Petr Justa – Jiří Středa, Vstupní portál Clam-Gallasova paláce – restaurátorská zpráva, 1997; Dorothea Pechová, Laboratorní průzkum. Clam-Gallasův palác – polychromie kamenného průčelí, 1997 (NPÚ ÚOP v Praze, sign.RZ 24 D).

[9] Arnold Bartůněk – Jiří Středa, Restaurování a údržba sochařských kamenných komponent levé části průčelí Clam-Gallasova paláce v Praze, 2001 (NPÚ ÚOP v Praze, sign. RZ 24 B); Arnold Bartůněk – Jiří Středa, Zpráva a fotodokumentace o průběhu restaurátorské a údržbové práce na průčelí Clam-Gallasova paláce, 2003; Arnold Bartůněk – Jiří Středa, Zpráva a fotodokumentace o průběhu restaurátorské a údržbové práce na portálech průčelí Clam-Gallasova paláce, 2008 (NPÚ ÚOP v Praze, sign. RZ 2 A).

[10] K tomu existuje bohatá literatura, např. z různých pozic psané texty autorů Petra Kotlíka, Romana Lavičky, Vratislava Nejedlého, Miloše Solaře a Zdeňka Váchy z odborného semináře STOP. Povrchové úpravy kamene, konaného dne 15. 6. 2017 v Praze, dostupné online na: https://docplayer.cz/111949515-Povrchove-upravy-kamene.html, vyhledáno dne 19. 4. 2023. 

[11] Vratislav Nejedlý, Povrchové úpravy historických kamenosochařských děl umístěných v exteriéru, Zprávy památkové péče LIX, 1998, s. 109–113, cit. s. 109. Starší prací k tématu je např. Miloš Suchomel, Původní malířské povrchové adjustace českých barokních kamenných soch, Památky a příroda VIII, 1983, s. 65–75.

[12] K tomu nově např. Pavel Suchánek – Tereza Horáková – Hana Čobanová, Povrchové úpravy několika dřevěných barokních soch v Olomouci a Svatém Kopečku ve světle archivních pramenů, Průzkumy památek XXIX, 2022, s. 81–96.

[13] Nejnověji dvousvazková publikace věnovaná dotyčným památkám na území Středočeského kraje. K tomu Vratislav Nejedlý – Kateřina Adamcová – Zdenka Gláserová Lebedová – Viktor Kovařík – Pavel Zahradník, Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře ve Středočeském kraji, sv. 1 a 2, Praha 2018 a 2019.

[14] Petr Kuneš, Stratigrafický průzkum povrchových úprav vybraných děl v Plzeňském kraji, in: Vratislav Nejedlý – Kateřina Adamcová – Zdenka Gláserová Lebedová – Viktor Kovařík – Pavel Zahradník, Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Plzeňském kraji, Praha 2015, s. 45–47, cit. s. 46.

[15] René Tikal, Restaurátorský průzkum a záměr restaurování. Vybrané kamenné a štukové prvky Clam-Gallasova paláce, 2019 (NPÚ ÚOP v Praze, sign. RZ 380); René Tikal, Restaurátorský průzkum a záměr restaurování. Statická porucha portálu v mč. 204 Clam-Gallasova paláce, 2020 (NPÚ ÚOP v Praze, sign. RZ 380); Petr Dufek, Restaurátorský průzkum a návrh na restaurování kamenných prvků vstupních portálů Clam-Gallasova paláce, nedat. [2020?] (NPÚ ÚOP v Praze, sign. RZ 380).

[16] René Tikal, Restaurátorský průzkum a záměr restaurování. Vybrané kamenné a štukové prvky Clam-Gallasova paláce, 2019 (NPÚ ÚOP v Praze, sign. RZ 380), cit. s. 8–9, 12. Závěrečná restaurátorská zpráva ze zásahu nebyla bohužel v době psaní příspěvku dosud k dispozici.

[17] Písemné vyjádření NPÚ ÚOP v Praze, čj. NPÚ-311/45436/2020, ze dne 23. 7. 2020, zpracovala Petra Hoftichová.

[18] Písemné vyjádření NPÚ ÚOP v Praze, čj. NPÚ-311/100065/2019, ze dne 22. 4. 2020, zpracovali Petra Hoftichová a Jan Maloušek.

[19] Písemné vyjádření NPÚ ÚOP v Praze, čj. NPÚ-311/35917/2020, ze dne 4. 6. 2020, zpracovali Petra Hoftichová a Jan Maloušek.

[20] Písemné vyjádření NPÚ ÚOP v Praze, čj. NPÚ-311/59736/2020, ze dne 16. 12. 2020, zpracoval Jan Maloušek.

[21] Např. závazné stanovisko MHMP, Odboru památkové péče, čj. MHMP 79080/2021, ze dne 20. 1. 2021, zpracovala Mgr. Vladislava Pošvová.

[22] Romanit, firma Keim. Jedná se o dvouvrstvý fasádní, disperzí modifikovaný vápenný nátěr, který lze dle technického listu typově pokládat za moderní obdobu historických vápenných nátěrů modifikovaných organickou příměsí (kasein, lněný olej apod.). Nátěr dle technického listu obsahuje titanovou bělobu, která podstatně zvyšuje kryvost běžného vápenného nátěru a výrazně mění jeho optické vlastnosti. K rozšíření tohoto pigmentu dochází až po roce 1920, dosažené optické působení nátěru lze tedy pokládat do značné míry za ahistorické.

[23] Krummholz (pozn. 3). V textu se mimo jiné na s. 17 píše: „…Opakovaně bylo konstatováno, že Gallasův palác je po stránce architektonické i co se výzdoby týče ‚vídeňským importem‘. Pokud by v souladu s tím bylo rovněž původní pojednán a povrch fasády, bylo by nasnadě předpokládat monochromní vápenný nátěr, jenž by veškeré plastické prvky a partie fasády sjednocoval. Toto řešení je pro vrcholně barokní vídeňské paláce typické. Postrádáme ovšem jakékoliv doklady původní barokní barevnosti. A nelze rovněž vyloučit, že vídeňský projekt byl v Praze přizpůsoben domácím zvyklostem.“

[24] Paradoxně jsou na těchto prvcích dosud v obtížně přístupných místech vizuálně patrné dochované zbytky starších povrchových úprav.

[25] Richard Biegel – Jakub Bachtík, Stanovisko Klubu Za starou Prahu k restaurování Braunových portálů Clam-Gallasova paláce, Věstník Klubu Za starou Prahu LII (XXIII), 2022, č. 2, s. 4–8; Kateřina Adamcová, Zničený Braun na Clam-Gallasově paláci, Dějiny a současnost XXXXIV, 2022, č. 5, s. 42–44.

[26] Petra Hoftichová – Jan Holeček – Jan Maloušek, Opravdu zničený Braun na Clam-Gallasově paláci v Praze?, Dějiny a současnost XXXXIV, 2022, č. 6, s. 40–41.

[27] Kateřina Adamcová, Ad opravdu zničený Braun…, Dějiny a současnost XXXXIV, 2022, č. 6, s. 41–42.

[28] V této souvislosti připomínáme, že celková rekonstrukce Clam-Gallasova paláce získala v říjnu roku 2022 ocenění ve dvou kategoriích architektonické soutěže Stavba roku 2022, a to cenu veřejnosti i cenu odborné poroty.

[29] Autor srdečně děkuje kolegům Petru Skalickému z Oddělení restaurování a Petru Kunešovi z Odboru Technologické laboratoře NPÚ GnŘ v Praze za vstřícnost při poskytnutí některých potřebných podkladů a za cenné konzultace týkající se předmětného restaurování.