Tvůrčí cesty adeptů dějin umění mohou mít různé podoby. Jsou osobnosti, u nichž se odborný profil rodil postupně z různých témat, aniž bylo dlouho zřejmé, které nakonec převáží. Vedle toho jsou také badatelky a badatelé, u nichž se zájem o konkrétní téma či otázku ukázal jasným poměrně brzy. Je-li tento zájem navíc zájmem osobním, může se stát pomyslnou cestou, která je následně vede celým studiem. Právě to je myslím případ Anny Boučkové, jejíž kniha „A ten chrám jste vy: Liturgický prostor ve stavbách Českobratrské církve evangelické“ se stala hlavním podnětem pro udělení Krásovy ceny za rok 2023.
Anna Boučková absolvovala svá středoškolská studia na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze. Jako (samozřejmě mnohem starší) absolvent téhož ústavu si troufnu říci, že pobyt na něm člověka v mnohém formoval a proměnil. Nejde snad ani o kvalitu školy, která – alespoň za nás dva tiše doufám – byla a je nesporná, ale hlavně o každodenní kontakt s historickým centrem města, se všemi jeho vrstvami, tématy a paradoxy, s nimiž je zde člověk každodenně konfrontován. Na gymnázium plynule navázalo studiu na Ústavu pro dějiny umění FF UK, nejprve bakalářské a následně magisterské. Již v bakalářském studiu se začal formovat její zájem o moderní sakrální architekturu, který byl vtělen do obsáhlé bakalářské práce, v níž srovnávala okolnosti vzniku dvou výjimečných sakrálních poválečných staveb – bratrského farního sboru v Praze – Kobylisích od švýcarského architekta Ernsta Gisela a katolického kostela sv. Josefa v Senetářově od výtvarníka a architekta Ludvíka Kolka.
Idea srovnat dvě stavby různých církví, které nespojují přímé umělecké či společenské vazby, ale pouze okolnosti vzniku a vůle k mimořádnému činu navzdory době, se ukázala jako mimořádně nosná. Zásadním přínosem práce nicméně bylo právě prozkoumání okolností vzniku kobyliského sboru, který dosud pozornosti historiků umění do značné míry unikal. Práce zmapovala nejen vznik stavby na základě ojedinělého přímého kontaktu farního sboru s vynikajícím švýcarským tvůrcem Ernstem Giselem, ale také následnou reflexi díla, které bylo jako výjimečné vnímáno samotným tvůrcem.
Ještě v rámci bakalářského studia absolvovala Anna Boučková semestrální zahraniční studijní pobyt na Institut für Kunstgeschichte lipské univerzity. Během pobytu i následného magisterského studia se dále prohluboval její zájem o moderní a současnou sakrální architekturu, který vyvrcholil zpracováním a úspěšným obhájením diplomové práce nazvané Současné pojetí liturgického prostoru ve stavbách Českobratrské církve evangelické a jeho architektonické kořeny, jež se následně stala východiskem zmiňované oceněné knihy.
Prvotním autorčiným zájmem byly početné a mnohdy velmi pozoruhodné současné architektonické realizace pro bratskou církev. Záhy však bylo zřejmé, že k porozumění současnosti je třeba zmapovat historické kořeny, které jdou v tomto případě ještě dále než do dříve zkoumaného poválečného období. Práce postupně přestavila zrod moderního evangelického prostoru od jeho počátků v 18. století přes realizace i teoretické vize přelomu 19. a 20. století a plodné tvůrčí meziválečné období až k poválečné situaci, která byla pro evangelickou církev příznivější než pro její katolický protějšek a která proto znamenala – možná trochu překvapivě – období kontinuity a dalšího promýšlení formy i způsobu vzniku jednotlivých staveb, spojených s aktivitami jednotlivých farností. Šíře témat, které autorka do své práce zahrnula, je tedy poměrně značná. Přesto v ní má vše své logické místo a jednotlivé části se skládají do plastického obrazu, který vlastně poprvé dává ucelenou zprávu o problematice soudobého sakrálního evangelického bratrského prostoru z hlediska historie, liturgie, architektury i vlastního života staveb a potažmo i obcí, jejichž jsou středobody. Propojením historické perspektivy se současnými otázkami autorka vytvořila myšlenkový základ, který může sloužit nejen k reflexi dosavadních bratrských sakrálních staveb, ale zejména jako mimořádně cenný odrazový můstek k diskusím o jejich budoucnosti.
Jsem přesvědčen, že nesporná kvalita práce Anny Boučkové je dána nejen talentem a pílí autorky, ale také jejím osobním a v nejlepším slova smyslu „prožitým“ vztahem k tomuto silnému tématu. Její systematický zájem, provázený nejen zvídavostí, ale také mimořádnou pokorou, ji dovedl nejen ke komplexnímu poznání sakrálního prostoru, ale také ke snaze přispět k jeho smysluplnému v rozvoji rámci synodní rady českobratrské evangelické církve. Toto autentické propojení uměnovědného poznání s reálnou praxí je mimořádně důležité a cenné: lze jej také – mimo jiné – označit za příkladné naplnění odpovědnosti, kterou jako historici umění vůči zkoumaným tématům a společnosti jako takové vlastně máme.
Myslím, že v tomto případě plní Krásova cena přesně tu roli, jakou v principu mít má: je nejen oceněním výjimečné publikace, ale také potvrzením, že zvolený přístup poctivé badatelské práce, spojené s odvážným tvůrčím přístupem a osobním nasazením, je ten správný. Přese vše vykonané je uměnovědná cesta Anny Boučkové stále ještě na svém počátku. Ze srdce jí proto přeji, aby se jí i nadále dařilo nalézat a otevírat témata, která pro ni budou nejen novým badatelským dobrodružstvím, ale také osobním naplněním, které naší práci dává přesah a smysl.
Richard Biegel
Dobré dopoledne,
v první řadě bych chtěla moc poděkovat výboru Uměleckohistorické společnosti za udělení ceny, ale také Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, protože bez něj by kniha, za níž si dnes ocenění přebírám, nemohla vůbec vzniknout.
Pro mě osobně je získání této ceny opravdu velká věc. Nejen proto, že ji vnímám jako ocenění své práce, u níž si často kladu otázku, zda je dostatečně kvalitní – tato cena je pro mě tedy jakýmsi uklidněním, že moje dosavadní práce snad měla smysl a své kvality.
Je pro mě ale obzvláště důležitá také proto, že přichází v pro mě zlomovou chvíli, v době krátce po škole, kdy stojím před otázkou, jakou cestou se dál vydat. Před otázkou, jestli je vůbec moje místo v oboru, jestli jsem případně schopná balancovat osobní a profesní život, jestli jsem dostatečně psychicky odolná pro působení v do jisté míry konkurenčním prostředí nebo jestli si můžu z existenčních důvodů dovolit věnovat se vědě či práci v kultuře.
Díky právě obdržené Ceně Josefa Krásy jsem si mohla opět naplno uvědomit, že právě působení v oblasti dějin umění je to, co mě baví a naplňuje mě a cena se tak pro mě stává novým impulzem, motivací, ale i závazkem pro další práci právě v této důležité oblasti mého dosavadního života. Ještě jednou tedy moc děkuji, že tahle formativní chvíle mohla přijít a že přišla právě teď, moc si toho vážím.
Anna Boučková