I.
Jméno Hana Hlaváčková jsem poprvé zaznamenal v knize Viktora Lazareva Andrej Rublev a jeho škola vydané pod poněkud krycím názvem Svět Andreje Rubleva v r. 1981 Vyšehradem v překladu Václava Konzala. Jednalo se o monografii ruského ikonopisce z přelomu 14. a 15. století, ve východní církvi uctívaného jako svatého, a historické a umělecké souvislosti jeho díla. V tehdejší knižní nabídce byla tato publikace něčím krajně neobvyklým. Do českého vydání byl navíc zařazen obsáhlý Slovník pojmů a jmen pokrývající biblickou, ikonografickou, ikonopisnou a byzantologickou problematiku, který vypracovali překladatel knihy právě s Hanou Hlaváčkovou. Bylo to mé první zasvěcení do světa sakrálního umění a jeho kulturní problematiky – zasvěcení pro mne tehdy tím tajemnější a hlubší, že se týkalo antických a východních kořenů západní křesťanské kultury. V dílenském prostředí ponků, svěráků, vrtaček, šroubů, matic a umaštěných montérek, které tehdy bylo mým učňovským pracovištěm, a v otupělém mentálním světě stále tuhé normalizace, který historické duchovní a kulturní vrstvy naší civilizace takřka anuloval, to byla čistá revelace, která v mém životě zanechala trvalé stopy, čehož je výmluvným dokladem, že nestojím v tento pracovní den u ponku, nýbrž zde. Drobně vysázený čtyřicetistránkový erudovaný Slovník je dodnes čas od času vítanou příručkou pro moji práci.
Hana Hlaváčková je zástupkyní generace, jejíž odborné a lidské kvality utvářel kontakt s neoficiálním a disentním intelektuálním prostředím. Navštěvovala přednášky Jana Patočky na FF UK a po jeho vyhození z fakulty Patočkovy bytové semináře; byla tak v kontaktu s předními myslitelskými osobnostmi tohoto prostředí, a to nejen filosofů, ale i lidí, jakými byli byzantolog Josef Myslivec – Hana editovala v r. 1999 vydání jeho katalogu ikon ze sbírek bývalého Kondakovova institutu –, a neortodoxní teolog Zdeněk Bonaventura Bouše. Toto prostředí formovalo její intelekt a vybavilo ji zvláštní erudicí a smyslem pro kategoriální struktury sakrálního obrazu v kontextu středověké ontologie a kultury. Neznám českého badatele, který by přinesl tak hluboký a osobitý vhled do bytostné povahy středověkého deskového obrazu a určil jeho ontologický vztah k inkarnované podstatě posvátného způsobem, jaký načrtla Hana ve stati Středověký obraz jako objekt.[1] Před více než třiceti lety tak pregnantně definovala význam materiality ve středověkém sakrálním umění. Relativně nedávno toto téma monograficky pojednala Caroline Walker Bynum v knize Christian Materiality.[2] Byla-li by Hanina stať publikována ve světovém jazyce a médiu, musela by ji tato hvězda uměnovědné medievistiky vděčně citovat. Obdobně podnětnou byla i Hanina studie Časovost obrazu jako míra jeho kultovnosti.[3] Hana je v české medievistice jedním ze vzácných příkladů silné metodologické kompetence a invence, zahrnující filosofickou erudici. Tuto svoji schopnost uplatnila nedávno ve stati týkající se počátků české deskové malby ve vynikající kolektivní monografii Imago, imagines.[4]
S výše řečeným souvisí studie k desce Madony z Mostu, kterou Hana napsala spolu s Hanou Seifertovou – ta získala cenu UHS v roce 2013. Studie publikovaná ve francouzské Revue de l’Art v r. 1985[5] a o rok později v rozšířené verzi v časopise Umění[6] měla mezinárodní dosah. Hana, jejíž pasáže lze v textu dobře identifikovat, zde našla příležitost své analýzy středověkého deskového obrazu vtělit do konkrétního díla. Hanina práce ale rovněž ukazuje, jak stále živým polem je středověká ikonografie; její analytické schopnosti ji často dovedly k nepovšimnutým jevům, jako když například rozborem ambivalentní terminologie v biblických překladech charakterizovala dvojznačnou identitu konkrétní postavy v Příspěvku k ikonografii Ukřižování ve středověkém umění – Joseph erat decurio. V tomto textu je zmíněno i opus magnum středoevropské deskové malby, Vyšebrodský cyklus. Jak známo, Hana formulovala překvapivou hypotézu o původním určení cyklu na chórovou přepážku před oltářem svatého Kříže staré baziliky sv. Víta pro příležitost korunovace Karla IV. v r. 1347.[7] Tato hypotéza vzbudila někdy až prudce odmítavé reakce a byla víceméně odložena. Sám ji považuji za pravděpodobnou a především plodnou. Vedle relevantních argumentů, které Hana ve studii shromáždila, ji podporuje obecný postřeh Karla R. Poppera o „lepších“ a „horších“ teoriích: „lepší jsou teorie s větším obsahem a s větší explikativní schopností.“[8] Což zde platí.
Badatelským těžištěm její práce jsou bohemikální iluminované rukopisy. Hanin přístup a přínos je zde podnětný a zcela osobitý – zase platí, že konkrétní řešení mívají obecný dosah. Jestliže materiálovost charakterizuje deskovou sakrální malbu jako zdvojený relikviář s ostatkem i podobou a neutralizovaný čas činí z podoby pojem, pak vztah mezi typem biblických iluminací a zjeveným textem upozorňuje, že obsahem sakrálního středověkého obrazu je nakonec samotné Slovo.[9] Hana ve svých pracích vytrvale ukazuje, že středověké umění je komplexním fenoménem. Jednotlivé jevy odkazují k celku a v každém dílčím aspektu se projevuje jeho causa finalis. Chci při této příležitosti říci zejména mladším kolegům medievistům: čtěte texty Hany Hlaváčkové, je to velmi hutná medievistická výživa.
K relativně recentnímu Haninu příspěvku Madona plzeňská. Kultické aspekty madon krásného slohu[10] napsal František Šmahel: „z každého řádku stručné stati je zřejmé, že tu podává esenci svých dlouhodobých reflexí nad kultickými aspekty madon krásného slohu.“ Hano, jsem ti vděčný, že každý řádek, který jsem od tebe četl, představoval něco esenciálního, totiž poznatek zformovaný skutečným myšlením. Nepatřila jsi nikdy k těm, kteří podle potřeb vědeckého provozu efektivně produkují texty na různá témata; kdysi jsi mi k tomu řekla: „píšu, když mám o čem.“ Tu větu jsem si dobře zapamatoval a připadá mi stále důležitější.
Petr Jindra
II.
Milá Hanko,
měl-li bych Tě jako svou vysokoškolskou kantorku charakterizovat jedním, a navíc citově neutrálním výrokem, což je ovšem pro mě moc těžké, řekl bych patrně: „Byla a jsi prostě jiná!“ Snad i proto se Ti nyní nedostává uceleně jediného laudatia, ale hned dvou žánrem a způsobem náhledu asi dost odlišných chvalořečí. Odpusť mi proto nyní možná až osobní notu, která se mi do slov vetkala. Je důsledkem mé radosti, že jsi se letos stala laureátkou Ceny UHS právě Ty: nejen moje, ale naše milovaná pedagožka, mentorka, inspirativní badatelka, a navíc v průběhu let – za což jsme Ti zvláště vděční a jsme na to hrdí – též naše důvěrná přítelkyně s až mateřským přesahem. S Petrem Jindrou jsme – stejně jako jiní v předchozích letech – dumali, jaký adekvátní žánr pro Tvou oslavu zvolit. Toto dichotomní řešení, předložení dvou vědomě různých a přitom, jak oba doufáme, Tebe vystihujících pohledů, je právě pro Tebe, tichou, tolerantní a také pevnou ženu, snad příznačné.
1. Jsi admirálkou; statečnou Ženou ve člunu.
Jedna z mnoha fazet Tvé osobnosti se pojí s fenoménem vody. Vodačkou jsi – ani sám nevím – nejspíš byla již od svého dospívání, možná i dříve. Řeky jsi se vším nepohodlím, které se s vodáctvím v dřívějších letech pojilo, brázdila s lidmi různého společenského postavení, vzdělání a také věku. Proč také hledat rozdíly, namísto možné blízkosti?
Jako admirálka jsi také stanula během našich studií v čele námořní flotily, složené z valné části z nás studentů, kteří jsme docházeli na seminář středověkého umění, zčásti z těch, kteří v této Tebou chráněné partě jen zapustili přátelské kořeny. Nevím, zdali to byl Tvůj vědomý pedagogický koncept, dílo Tvé empatie a intuice, nebo to bylo více dílem součtu řady štastně spolupůsobících náhod. Ostatně to ani není důležité, protože to prostě bylo – a pro všechny nás účastné i zůstalo – důležitým milníkem! Důležité je, co Tvé admirálství neslo za plody; že jsi nás nejednou živelnými vodami nejen řek samotných, ale nakonec i vstupu do oboru dějin umění vedla vždy neokázale a až mateřsky něžně. Výrazněji to vyvstává ve vzpomínce na četné a ve většině alkoholem nesené nekonečné večírky, a pak ta bolavá rána a to očekávání blížící se plavby…
Já pak s obdivem vzpomínám, když jsme spolu na lodi – tuším, že to bylo na Ohři – přijížděli k peřejkám a Ty jsi se jako háček na mne unaveného dozadu pootočila se slovy: „Petře, hele, peřeje!“ A ačkoliv jsi jistě byla plná obav, tiše a snad i odevzdaně v rukou nezbedného kormidelníka jsi byla připravená vyrovnávat a zachraňovat mou nedostatečnost. Zvládli jsme to tenkrát – a myslím, že nakonec téměř vždy – veskrze dobře. Nepamatuji se, že bys někdy vyslovila k někomu kategorický soud, neřkuli přísně někoho pokárala, nebo dokonce zahanbila. Plavbu s Tebou proto vždy mohly bez obav provázet i četné exkurze po památkách v okolí, u kterých jsme měli předem rozdělené referáty, pronášené vždy bez špetky strachů, zdali jsou dostatečně „vědecké“, zdali se před druhými odborně neznemožníme. U hůře dostupných, nebo i zaniklých lokalit v okolí jsme dokonce některé přednášeli přímo z lodí, zatímco jsme se společně nechávali pomalu samovolně unášet proudem a radovali se z proměn krajiny a z různosti…
2. Otevírala jsi nám okna obrazů k neotřelým pohledům.
Jak dobře si vzpomínám, když jsem poprvé četl Tvůj před chvílí zmíněný článek o časovosti obrazů, věnovaný fajjúmským a pozdně antickým portrétům, a také vzpomenutý článek o Mostecké madoně, který jsi napsala s Hanou Seifertovou. Oba články publikované ještě v 80. letech jsem prvně četl jako teprve adept oboru dějin umění. Zatímco sdělení prvého, který otevíral pro Tvou profesní dráhu charakteristické a jako leitmotiv tvé texty provázející úvahy o kultovnosti obrazů, mi v danou chvíli – musím přiznat – zůstávalo skryté, druhý článek mi skutečně razantně poprvé otevřel skrze to, co je na obraze, průhled do světů za obrazem. Oba články, a to nejen v rámci domácí medievistiky, byly minimálně radikálně odlišné od většiny soudobé odborné produkce.
Ačkoliv tedy Tvá bibliografie možná není přebohatá co do kvantity, svou kvalitou – svým promýšleným sdělením, přínosem oboru a dialogickou otevřeností – přebohatá nepochybně je. Tvé texty zanechaly v našem oboru nepřehlédnutelnou stopu. Co víc, nabízela jsi jimi neotřelé interpretační pohledy a přesahy i v kruzích mimo semknutý obor medievistiky, v očích jiných nejednou přebývající v nesrozumitelných dálkách.
3. S Konvičkou jsi čeřila stojaté vody.
Tvůj život trvale provázelo množství nepřízní, kotrmelců a náhod, které jsi však vždy – jsem přesvědčený – dokázala nebývale a s vnitřní statečností překonat a navrch přetavit v hodnotu pro sebe a také pro druhé. Nikoliv touha, ale náhoda k Tobě přivály i zájem o byzantské umění. S nástupem do řad zaměstnanců Národní galerie jsi byla na sklonku 60. let nechtěně postavena před sbírku „východoevropských ikon, kterou“ – Tvými slovy – „nikdo nedělal, tak jsem je dostala na starosti a strašně jsem se lekla. A měla jsem udělat výstavu. Říkala jsem, že o tom vůbec nic nevím. Dostala jsem to veslo a stala jsem se specialistou na ikony.“ Nestala jsi se jí ovšem jen na papíře, ale se vší svou poctivostí i ve skutečnosti. Jinak to snad ani neumíš!
Je to pak již jedenáct let, co předčasně odešel sociolog, slavista a Tvůj přítel Libor Konvička. Při vašich společných srovnávacích přednáškách západní a východní ikonografie jste před námi studenty reprezentovali tak svěží odborný pár plný nadšení a touhy sdílet něco, k čemu vás, jak zpětně víme, oba paradoxně zavála jen náhoda, a v čem jste oba našli zalíbení a hloubku. Každého pak přitom z jiné strany, z vod zcela jiných oborů… Přesto, nebo právě proto vaše interakce byla sdělením tak životná, nesená okouzlujícím umem vaší vzájemně úctyplné spolupráce.
4. Zůstáváš věrná nejen lidem, ale i místům.
Možná to může být zdánlivě nedůležité, ale snad je zřejmé, že i místa formují osobnost. Vždy se mi tedy s Tebou budou pojit dvě místa: Malá Strana a Srbsko. Každé je radikálně jiné, každé z nich zrcadlí mnohé z Tebe. Něco ale – myslím – mají vzájemně a i s Tebou společné: tichou intimitu a nostalgii.
Z intimní a snad i nerudovské Malé Strany zbyla dnes spíše jen vzpomínka, která jako by se zhmotnila především v křivolakých a turisticky zapomenutých uličkách Jánského vršku, kde právě v útulném městském pavlačovém bytě bydlíš a odkud Tebe vykořenit snad ani nelze.
Srbsko zase leží u Berounky, takřka na vodě, kterou tak miluješ. Do nedávných let jsi tam měla malou chalupu se skromnou zahradou, která u Tebe ženy-intelektuálky zase naplňovala Tvé pěstitelské touhy a potřebu haptického spojení s půdou. Pamatuji, jak Tě bolela nutnost tamní kořeny odříznout. Věděla jsi ale, že statické a sobecké setrvávání ve vzpomínkách nic dobrého a hodnotného nikomu nepřináší…
Řekl jsem toho již asi příliš, přesto jsem Tě zdaleka nevystihl. Ani nebyl s to naznačit, co jsi pro nás mnohé nevědomky udělala a co v našich nejen profesních, ale také osobních životech znamenáš. Kéž by se v těch slovně banálních střípcích alespoň něco z toho vzdáleně zablýskalo. Tvá něžná povaha, Tvůj okouzlující ostych, a přitom naopak i zřejmá odvaha nepoddat se a překonávat vše zdánlivě těžké, se nedají od Tvého odborného života oddělit. Jedno neslo a nese druhé a obráceně. V rozhovoru pro Paměť národa jsi řekla: „Nejdůležitější je nelhat a chovat se, alespoň pokud to jde, slušně. Na minulém režimu mi nejvíce vadilo, že se lhalo. Že to bylo úplně normální a samozřejmý, že všichni lhali. Vyžadovalo se to. A myslím, že to tady trochu zůstalo a že to je to, co nám ještě dnes hodně škodí.“ Co dodat?!
Máme Tě moc rádi, těšíme se s Tebou. A děkujeme Ti!
Petr Skalický
[1] Hana Hlaváčková, Středověký obraz jako object, Technologia Artis 3, 1993, s. 59–61.
[2] Caroline Walker Bynum, Christian Materiality. An Essay on Religion in Late Medieval Europe, New York 2015
[3] Hana Hlaváčková, Časovost obrazu jako míra jeho kultovnosti, Umění XXIX, 1981, s. 516–525.
[4] Hana Hlaváčková, Počátky české deskové malby. Její podoby a funkce, in: Kateřina Kubínová – Klára Benešovská (edd.), Imago, imagines. Výtvarné dílo a proměny jeho funkcí v českých zemích od 10. Do první třetiny 16. století, Praha 2019, s. 364–387.
[5] Hana Hlaváčková – Hana Seifertová, La Madone de Most. Imitation et symbole, Revue del’Art 67, 1985, pp. 59–65)
[6] Hana Hlaváčková – Hana Seifertová, Mostecká Madona – Imitatio a symbol, Umění XXXIV, 1986.
[7] Hana Hlaváčková, Panel Paintings in the Cycle of the Life of Christ from Vyšší Brod (Hohenfurth), in: Klára Benešovská (ed.), King John of Luxembourg (1296–1346) and the Art of His Era. Proceedings of the International Conference, Prague, September 16–20, 1996, Praha 1998, s. 244–255.
[8] Karl R. Popper, Věčné hledání, Praha 1995, s. 83.
[9] Hana Hlaváčková, Relationship of Illuminations to the Text of the Bible in Pre-hussite Era, Umění XXXX, 1992, s. 266–269.
[10] Hana Hlaváčková, Madona plzeňská. Kultické aspekty v umění krásného slohu, in: Petr Jindra – Michaela Ottová, Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh, Plzeň – Praha 2020, s. 118–123..